Jen ještě jednou tvůj déšť milosti,
zprahlému létu žeň,
jen ještě jednou mízou obelsti
ten sukovitý peň,
ať vztyčí se zas uzlovatá kleč
a vydá pupeny,
ať zatřese jí požehnaná křeč
až v samé kořeny.
Jak rodička v posledním tažení
ať pije dětský křik,
ať propustí smrt, která už je v ní,
ještě ten první vzlyk.
Jen ještě aspoň slunce na tváři,
jak v oknech k západu,
když už ne východ, který ozáří
noc, do níž jdu a jdu.