Ty růže podzimní, ty temně rudá
krůpěji krve, mízy houstnoucí,
voníš jak žena tancem unavená,
ovívající líc svou planoucí
vějířem noci chladné beze hvězd,
když v temnotách spadalé listí smetá.
Ty růže podzimní, proč nechtěla jsi kvést
v polibcích zlatých úsměvného léta?
Já temně rudá růže podzimní
chci hořet v temnotách a žhnouti v mrazu,
jak rudé znamení v noci, jež kol se tmí,
svítilna hřbitovní na samém hrobu srázu.
Já nechci opadávat lupen po lupenu
za nocí dusných, láskou hýřících,
já chci svou mladost míti uloupenu,
půlnoční větře, v chladných loktech tvých.
Ať rudá krása má se jako hvězda zřítí
v jediné noci vražedném objetí,
já svého miláčka chci slyšet žalem výti,
až s rozsápanou milou nocí poletí.