POCHOD.

Jdu jako bez ducha ve znoji, prachu cesty, a povlak šedivý můj kryje stejnokroj, – jdu v žhavých oblacích, jdu vesnicemi, městy – jdu jako bez citu, jak rozejetý stroj.

Šat mokvá potem mým, prach silnice jím smáčím, v týl Slunce sedlo mi, či samo peklo snad, – za pravou nohou v před s námahou levou vláčím, za levou pravou zas a dál tak napořád...

Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá – jak věčné kyvadlo, jež v dáli ubíhá... tím rytmem šíleným mi třeští horká hlava, v níž mozek pozvolna mi úpal sežíhá...

Ret vyprahlý a zraky do krvava, dost, – nelze dál! – Sním? Umírám to snad? Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá, slyš, tambor v pochod ryčným tempem vpad’.

A dál zas dále v pekelném tom žáru kol chladných borů, loubí, stinných stěn, kde z oken, dveří, záspí, trotoárů nás vítá údiv dětí, soucit žen,

a za město dál silnicí se valí jak bílým řečištěm proud rozžhavených těl – Obzory v mdlobách sní – obláček malý v dáli – však nikde nepřítel. A nikde nepřítel!

Ráz – pravá – levá –. Padnu. – „Vzhůru, braši!“ šíleným hlasem vřeští polnice... Kdos’ padl v řadě... Bílý oblak vznáší se nade hrobem v prachu silnice.

Jen ku předu, – slyš, buben chroptí, šílí, leč marně – – staví běh svůj řeka těl. Hle, vlna za vlnou se klade v povlak bílý... A nikde nepřítel...

Jsme u cíle. Pod drobným štěpem suchým ve mdlobách leží, kdož se chtěli bít... Bez boje, poct... Pod nebem zažehnutým o stínu šachty padlých budou snít...