Kdo’s člověk svobodný, mne opři o svou hruď, a s láskou tvoje skráň k mé pažbě nechť se schýlí, jsemť ta, jež hovoří; ne jejich vůle buď, jen tvoje, tvoje – blesky úst mých cílí
v táž srdce, jako tvoje nenávist; víc přitiskni svou líc, jak nedočkavý milý mne k srdci viň – jsemť ta, jež neptá se: zda mohu, nesmím, smím?
jsemť ta, jež neváhá – blesk, rána, dým a střely svist – zhyň! Zhyň ten, kdo po věky jen komedii hrál,
sraz humanity cár, za níž se posměch kryje, ten smál se nejlíp vždy, kdo naposled se smál, a my jsme poslední – je konec komedie! Oh, miláčku, – a jak se budem smát!
pod krčkem polehtej, můj smích tě vášní zpije – o slůvko víc, o nepřítele míň – sraz humanity cár, kdos ještě padne s ním! hohó! jaký to žert – blesk, rána, dým
a jaký pád! zhyň! Zhyň ten, kdo sliboval a urážel a lhal, – urážka nemstěná jak hlaveň moje pálí,
v tom žáru ocele své měkké touhy spal, zrak záštím bystří se a smírným sněním kalí – a milce mého zrak jak orlí nechť je čist! Jak ptáci stříbrní mé střely tančí v dáli,
a smrtí stín jich půtky krvavé jediným rozhodčím. Zdar, soudce nestranný! – Blesk, rána, dým a střely svist –
zhyň! Tvůj tribun umlkl i senátorů sněm a k hluchým nebesům dým z chrámů tvých se vznáší – – bud střelný prach obětním kadidlem
a násep hlíny tribunou buď naší! Na poli širém hromem zní můj hlas, slyš, píseň moji, kterak skety plaší: Jsem Čin, jsem Čin,
mou láskou Svoboda, muž volný druhem mým – blesk, rána, dým – ó zhyň!
Cookies on Poetry Cove