Jsou znamení v zem divnou mocí vbitá,
jak v nebe hvězd tajemná zjevení;
když doma živého hlas už tě neuvítá,
mrtvého kamení naslouchej mlčení.
Pohřbeným zvonem ticha v staré studni
znamení dá ti kámen bez lásky;
nakloň se, staré dítě, nad prohlubní,
kde na dně leží ještě oblásky,
které jsi házelo tam dolů ze svévole,
aby jsi slyšelo, jak zvoní hlubina.
To rouhání sní utonulé dole
a hladina, již ranils, vzpomíná.
Z celého života, ze všeho snění,
z celé tvé svévole, kterou se rouhal cit,
ze všeho, co jsi házel přes roubení,
aby jsi slyšel zvony hlubin znít,
zbylo jen ticho, které nevyčítá,
a na dně studně z dětství oblásky.
V domově živého hlas když tě neuvítá,
ber za vděk s mlčením, ty srdce bez lásky.