Pověz mi, co zpívá krev,
když jako pramen tryská
a v cévách prudce bije
a vzpíná se a výská.
„Z vřelého zřídla nesu výš
zpěv rudé chtivosti.
Jen výš a výš a uslyšíš
znít zvony radosti.
Sladce života šťáva kane
z třtiny zraněné,
rudé jsou jizvy rozervané,
rudá jsou rána dne.
Usmiř mne, lži, která obelhala
písní přísah a zrad;
uhas jiskru, jíž jsem se vzňala
plamenem: mám tě rád.
Daleko ještě má pramen k moři
v loži bezedném.
Mělká jsem, nevěřím hlubin hoři,
slunce je na dně mém.
V slunci, v němž plody dozrávají,
loupím a utrácím.
Polibky úst, která se vzdají,
krvácím, krvácím.“
Pověz mi, co zpívá krev,
když smrt je blízká
a její Kalvarie
a po lásce se stýská.
„Dolů, zas dolů, padám zpět
v smutku a úzkosti.
Můžeš mne ještě zadržet,
ty lásko, ty věrnosti?
Dolů v trosky a rumy,
dolů je tíhy směr,
slyšíš, jak v spáncích šumí
tříšť lámajících se ker,
jak pohřební litanie
a šepot modliteb
a tep tak tvrdě bije,
jak osamělý cep
ve vymlácené sklizni,
kde není zrna již,
ty lásko, sladká trýzni,
pomoz mi nésti kříž
a přehluš melodií
šum tříště ledové,
ať vím, že ještě žiji,
že kvete jaro tvé,
že voní jarní sněhy
vůní poupěte,
držte mne, zelené břehy,
mým jarem podmleté.