Dlouhými doušky my jsme víno pili,
po dlouhých douškách život svůj jsme žili –
poněkud záhy skončí žití kvas.
Až přijde čas – svůj osud jasně zříme:
jak vínem opilí své údy položíme –
– až přijde čas.
Jak vínem opilí. V sluch známé melodie
zní akord rozbitý. – Zář světel v oči bije,
nad žití tabulí se svůdně mihotá...
Slovíčko na rtech, které nelze říci
a v ústech vlahou, trochu svírající
nasládle trpkou příchuť života.
Dřív třeba odejít. Horečka sálá z lící –
dřív, nežli druzí spolustolovníci
ten trapný případ sami vycítí.
Jen v posled vštípiti si rysy drahé hlavy
a slůvko prohodit, jež „s bohem navždy“ praví
a douškem posledním svou bolest zapíti.
Teď vstát a jít, když ještě rosou svítí
hodovní květy na tabuli žití,
se srdcem lačným všemu s bohem dát!
– teď vstát a jít, když dívčí zradiv snění
zrak milovaný v prvním opojení
počíná božskou jiskrou vášně plát!
V smích laškujících plné číše znějí...
neslyšet kroků, jež navždy odcházejí
uprostřed kvasu v noci věčnou tiš –
vše třeba zanechat: květiny, světla, ženy,
z života slavnosti jen úsměv rozjařený
lze s sebou vzít v půlnoční smrti říš.
S úsměvem odejít a v nestřežené chvíli...
jak ten, kdo ztráviv večer roztomilý
na lůžko spěchá v lehké závrati –
jen v sladkobolné naději, že časem
dvé krásných očí s bolestí a žasem
k prázdnému místu se maně obrátí – –