Často byl pacient v loži. Do hrubé vlněné houně
huňatý kožich ovčí balila kostnatá páž:
„Bůh mi vzal Annu i Rózu a žena odešla sama,
ale ty běhat zas budeš, jen tiše Chrchlalko má!“
Neuměl číst ani psát, leč osud znal lidského věku,
bahnic mateřské štěstí i co čeká na ovčí brak.
Děti i jehňata líbal: vítejte, ovečky zlaté!
a za smutnou beraní tváří: dožil brach, do braku s ním!
Z rybníka za ovčínem jak stoupají večerní páry,
tmící se soumrak můj dýmá mlhami minulých dní.
Vychladlo slunce už dětství a v chladné měsíční záři
vidím, co bylo a není v mrtvém domově mém.
Poslední hospodář stáda, jež mizí v mlhavém luhu,
s poslední pící, v níž syčí již podzimu mého srp,
poslední ve stopách drobných, v nichž klusala mladost moje,
vcházím do ovčína stínů, sám sebe obraz a stín.
Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach.
A poklus paznehtů slyším, jak úhorem smrti duní,
vyprahlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.