Neumí číst ani psát. Na obzoru Vlčí Hůra
tajemný vzkaz mu dává, jaký den bude anebo noc.
Z plujících obláčků bílých čte nepsané zákony živlů
a na černé tabuli noci hieroglyfy hvězd.
signál mu zrána dává, mnoho-li rosy napadlo v luh.
Křepelek, chřástalů křik mu hlásí, zda vyschly již meze,
a pozor! vánice z hor! telegrafuje pípání hnízd.
Neumí počítat čas, ni věci, ni stav svého stáda,
nepoznal číslice znak, zato čísti zná života tvář.
Růžovou ovčí líc brává po řadě do černých dlaní:
to jsi ty, to jsi ty, tos ty, a kde jsi zas, Beruško má?
Do zdi tam dubové kůly, vždy tři a tři byly vbity
a každý trojúhelník ten ohýbal pastýřskou hůl.
Zelené mládí trnek a osik tak školeno bývá,
by bezpečnou oporu měla v něm vratké staroby dlaň.
Nad lůžkem otýpky páchly balšánu, dymiánu,
jitrocel s medvědicí a jalovec pro dlouhý věk:
v pavučí nade dveřmi na nemoc číhaly svorně
zaječí a psí sádlo a zázračný jelení lůj.