Nikdy přec nevolal tebe, ty strážkyně rodného prahu,
samoten se svou hrůzou tam plížil se k ovčínu tmou;
tam ozval se zahýkáním jeho šedivý oslík Ali,
tam beran Budivoj bděl a naslouchal vyjícím psům.
Tak je tomu i dnes, kdy tě zaklínám, hnízdo ty teplé,
samoten v soumraků dnů, v němž se tváře mé dotýká smrt.
Dobrou noc, domove bahnic s jehňátky u plných vemen,
ospalý chlapec jde složit hlavu v mateřský klín.
Okamžik jen mi zas přej, ty líbezná strážkyně prahu,
navštívit pastýřskou stáj, tu plaché mé mladosti skrýš,
naposled napít se vůně živočišného štěstí,
mléka nevědomosti, jímž kolébka otců mých čpí.
Hospodář starý tam sedí v svém království sena a slámy
a zuby mu svítí tmou jako fenky Fifiny chrup.
Devadesáté už léto, jež v chlupaté uši mu zvoní,
na plecích neskloněných nese jako své berany v stříž.
Sedí a punčochu plete v svém širokém, kostnatém klíně
a na zdech z opuky tančí dřevěných jehlic stín.
Občas jak oštěpem máv’ by nad starou, šedivou hlavou
a jehlicí podrbe týl jak hřeblicí beraní hřbet.