Také ty, ovčíne starý, s bledým a vysokým nebem,
kolébko vzpomínek mých, kde kotec má králičí rod
s mláďaty v temnotách koutů tam tajemně dupajícími,
také ty, ovčíne můj, byls mladosti mé stará stráž.
Ovíván stříbrnou třásní topolů stojících v řadě
a hejny holubích křídel tam s praskotem vzlétajícími,
ohňostroj sněhobílý v dávno pohřbeném nebi,
na prahu dnů mých stáls, v noci mé úsvitu zář.
Sotva noc snesla se v sad a děcka kdes běhala venku,
domácí lampu má matka stavěla na náš práh.
Dosud mi zahřívá noc mou ozářené zápěstí snědé
a náramku granátového zlatově rudý třpyt.
Nezhasni, poslední světlo očí, jež zvykají temnu,
znamení na starém prahu, jež zaclání průsvitná dlaň.
Nasloucháš, sladký ty stíne, z tmy přicházejícím krokům?
Vítej, můj majáku dětství. Tvůj toulavý hoch už jde spat.
Oběhl tmící se sad odkvétajícího světa
a v zahradu života jeho se snáší pomalu noc.
Jak tajemně stojí tam v temnu ten špalír slunečnic spících,
jak děsí ho lyšajů let, černé noci, jež přichází, hmat.