Na druhém konci té dráhy a na téže sladké zemi,
hluboko v propasti však, již naplnil oceán čas,
vidím plout posmrtné masky lidí, zvířat a věcí,
tváře utonulých, jak vtiskly se v paměti mé.
Zhaslého slunce vy stíny, jiskření vybledlých nocí,
popel váš doutná v mém srdci, sám jediný jeho žár;
slyším hlas mrtvého stáda, jak v mrtvý můj domov se vrací
za znění beraních zvonců, sežraných pradávnou rzí.
Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach,
píci, jež dávala krev dnům, které byly a nejsou,
mléko, jímž napjaté vémě živilo život i smrt.
Mrtvi jsou ovce i stáj. Sám hospodář hřbitova svého
vtiskám jak v tvrdnoucí sádru v stárnoucí pamět svou
obraz ten mladých dnů mých, ryk dětství mého jenž vplýval
s radostí svou i žalem v mečících jehňátek hlas.
Mnou budeš živo, mé stádo, že nezapomněl jsem tebe,
poslední hospodář tvůj, jenž brodí se na druhý břeh,
v náručí mladosti své jen jehněčí rouno měkké,
šalvějí dýchající. A v srdci jen lásku a zmar.