Na chvíli zmlkněte, rýmy, jak zdušených polibků znění
v noci, když k ránu se dní. Chci slyšet, co mluví ten hlas
z hrobu mladosti mé o tom, co bylo a není,
z tichého kvílení noci, v níž sladce má minulost spí.
Nechci už slyšeti zvuky a nechci viděti tvary,
hluchý a slep chci chutnat vidmo pradávných dní,
jemným jak závojem krve, dědictví rodu to mého,
zářilas mladosti má a tměl jsi se soumraku můj.
Oklikou do tebe vpluji, zlatý můj přístave dětství,
až z náruče smrti se smeknu v tvůj měkký a rozkošný klín.
Ještě však kotví loď stínů. A starou slunečnou cestou
letí vzpomínky mé jako poštovní holubi zpět.
Známá to cesta a směr. A vítr příznivý vane,
nesa je v náručí své až tam, kde domov je můj,
ovčínu mechový kryt, dům rodný, a u studně s táhlem
holubník, bičován křídly jak vánice větrný mlýn.
Na chvíli zmlkněte, rýmy! Chci slyšeti rytmus věcí,
jež byly a nejsou, a budou, aby nebyly zas,
poklus to paznehtů ovčích, jenž úhorem bublá a duní,
vypráhlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.