Sedni, zvala mě lavice před rodným domem, olysalá jako starý hlídací pes. Plísní jí mokvaly jizvy ve dřevě javorovém
a usychající krví rozlézající se rez. Vítej, vzdychlo v ní srdce dětským nožíkem vryté. A na okno suchá haluz: Vstávejte, vy tam, co spíte, máme tu hosta dnes.
Synu! vyšli dva stíny a k třetímu sedli. Hynu! čtvrtý se plíží a těžce usedá k třem. A pátý, jak mrtví kdyby se z hřbitova zvedli,
se potácí tmou. Už dávno zhynula jsem. A šestý s úsměvem zlým: Snad ještě jsem živa. A sedmý usedá mlčky a jenom se dívá a dívá, jak starý hlídací pes.
Jsme všichni, hovoří stíny ve stínu rodného domu. A po cestě ubledlá tvář dí ze tmy: já jsem tu též. Synu, praví dva první, jak dávno je tomu!
A třetí, dýchaje těžce: co tady, bratře, chceš? Odejdi, musím jít spát, pátý tichounce šeptá. A šestý: snad, sestřičko, spíš. A sedmý se dívá a neptá a do ticha zoufale vyje probouzející se ves.
Půjdu, řekl jsem do tmy a s lavice jsem se zvedl, ze sedmi besedníků ten bdící u staré zdi. Synu, zachvěl se první a druhý vzdychl a zbledl
a třetí potřásl hlavou: Bud sbohem, bratře, a jdi. A čtvrtý. Jsem mrtva a spím. Proč nepřišel jsi k nám dříve? A pátý s úsměvem zlým: Snad proto, že byly jsme žive. A sedmý se dívá a dívá, jak východ se červánky rdí,
ni pohled, ni slůvko, ni hles. Sbohem, stráži, jež dědictví neumíš stříci. Sbohem, lavice věrná ve stínu nevěrné zdi.
Zapomenu tě, lásko, jež neumíš „zůstaň“ říci, zapomenu tě, lásko, jež dovedeš říci „jdi“! Zapomenu vás všechny v rozbřesku již se dnícím, jako když stanice mizí v temnotách odjíždějícím.
Ale nikdy a nikdy, jak proklet prokletím vědmy, nezapomenu, žes mlčel, ty tichý stíne, ty sedmý, mlčením rozžírajícím staré srdce jak rez.
Cookies on Poetry Cove