Ty jsi a já už býti přestávám.
V zahradě stanul jsem, růžové cizím jitrem.
Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,
ty blesku poslední, jenž prorážíš mým nitrem.
Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,
ty, která přicházíš, když já už jdu a mizím.
Vichření vlasů tvých pohledem objímám
a mladou vůni rtů v stárnoucí srdce sklízím.
Z úst pootevřených vykvétá divoce
tvůj úsměv, leknín v sametové tůni.
Jiný měj polibků tvých sladké ovoce,
mě prázdné srdce je naplněno vůní.
Na starý domov dětství vzpomínám,
na jabloň mladou v pavučinách ticha.
Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,
stavení staré, jež vůni jara dýchá.
Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,
nikdy jsem neviděl tůň rozkoše tak zblízka.
Na horké noci podzimní vzpomínám,
kdy růže omdlévá a na časy se blýská.