Máš matky mé hnědý vlas
a bledý ovál tváře.
V měsíční páře
bezesných nocí navštěvuješ nás.
Máš otce úsměv krutý
a vlahý oka lesk,
neplodné krve stesk
je v jemné chřípí vkutý.
V půlnočním větru vání
jdou pokojem tvé kroky
jak suchá stébla praskající.
Tiše, neprobuď bolest spící,
noc není pro ženy dech dětí nestřežící,
leč oči muže hledí do tmy
jak v oči nepřítele vbité.
Jsme sami já a ty
mé poupě nerozvité
snu mého pokračování.
Máš bílé hrdlo
a černý šat
se zašlou broží mladé mrtvé matky,
piji tvůj pohled sladký
a svěžest údů,
na čele cítím dívčí ruky chlad.
Tvé rty se otvírají.
Mlč,
vím, co chceš říci:
kdy budu?
Nikdy, dítě,
Nikdy je tvé jméno
pro tuto zemi
pustou jak hřích.
Ale jednou,
v půlnočním větru vání,
odvedeš duši mou v podsvětí neplodných stínů,
má dcero, můj synu,
v očistec hřiven zakopaných
a ohňů vyhaslých