Ty, muži, prostřed zlého léta,
jež růžemi se rudě rdí,
ne pro tebe sen zlatý zkvétá,
ne pro tebe. Ty, muži, bdi.
Ne pro tebe je zlaté snění,
jímž rozkvétají letní dny.
Ty stojíš v žáru zlého dění,
ty ve zlou chvíli zrozený.
Ty uč se hledět v zlého nebe
nemilosrdný žhavý třpyt.
Ne pro tebe je nebe. Tebe
spasí snad země chladný kryt.
Ty uč se hledět v báni vzňatou,
jak sýček hledí v jámu tmy:
smrt oblékla si masku zlatou
a věnčí hnáty růžemi.
Liliím vzala sladkou vůni
jako má barvu růží krev.
A bohům zlým, jež v mracích trůní,
blesku zář a hromu řev.
Stříbrná křídla vzala ptáku
a v slunci bzučí jako roj.
Uzříš-li, muži, slzy v zraku,
udeř. To smrt jde. To jde boj.
Ne pro tebe je sen, ty stráži
se zrakem bděním zardělým.
Ty bdíš? se vlahé noci táží.
Co odpovíš? Já, noci, bdím.
Ty, muži, prostřed zlého světa,
který se krví rudě rdí,
ne pro tebe sen léta zkvétá.
Ne pro tebe. Ty bdi. Ty bdi.