Dík tobě, bílý bože domova,
jenž vlaštovkám dals teplo dvojích hnízd,
dvou jar, z nichž jedno druhé pochová,
a člověku, by srdcem zůstal čist,
dva přístavy s majáky zářícími,
dvě pevniny a moře mezi nimi.
Ty, který řídíš tažných ptáků let,
rozlomils moje srdce na dva díly,
jak oni, poutník mezi dvěma cíly,
odlétá v dál a navrací se zpět.
Ty vedeš křídla má až k bezpečnému prahu
i milosrdnou loď, jež křižuje mou dráhu,
pro srdce zpěněné větrný nesouc stan,
v oceán bouřlivý jistotu ráhen, lan.
Dík tobě, že jsi nenaplnil číši
života mého jedním osudem,
že srdce štvané pevné země lem
zas v bouři, jež je hnala, zkonejší a ztiší,
že mezi věčným návratem a ztrátou
křižuje, čistý pták s perutí rozepiatou,
běs touhy pádící a přec jen něžný bod,
svá prsa koupajíc v bělostné pěně vod,
až vlajku modravou zří domácího kouře
a hnízdu starému dá novou vůni bouře.