Naproti okno staré paní
má roletu a záclonu
a všední drama umírání
si spouští, zdvihá oponu.
Roletu černou zatemnění
smrt zdvihne jako ze vzdoru,
(že ještě zcela mrtvá není)
a roleta jde nahoru,
že ještě snídá světlo denní
a ranní slunce letních dnů.
Ta smrt už nechce utrpení,
nač zdvihat ještě záclonu?
A neotvírá okno vánku,
jen stojí černá, černá tmou,
jak řeholnice v svatostánku,
a hlavu skrytou záclonou.
Jen její černé paže vdoví,
trup černý, stářím churavý,
provázek od rolety loví
jak v mlze zvoník bezhlavý
a tam, kde měla býti hlava,
jen sklo se trošku zapotí,
jako když dobrýtro smrt dává
těm živým hrobům naproti.