Já zavřel jsem se v jizbu srdce svého,
kam hoře vstoupit už se ostýchá,
kde z krbu jeho zapomenutého
tma noci zírá pyšně do ticha,
a vložil trochu ubohého klestí
v popela ještě rozžhavený klín
a díval se, jak zvadlé ratolesti
se mění v smutku valící se dým,
jak mizí mladosti ty suché třísky,
jež zbyly z mízou zbroceného pně
a když jsem viděl zmar tak zlý a blízký,
relikvie jsem házel do ohně,
vybledlá kvítka, uschlá mezi listy
prastarých knih, už dávno nečtených,
a když jsem viděl zmar tak zlý a jistý,
já vrhl v plamen kadeř vlasů tvých,
ty, z které není nic, ni žal ni touha,
jen v krvi vůně časných dětských snů,
a za tu oběť, jež se smrti rouhá,
pohlédla na mne mladost z plamenů,
jako by pozdvihla se v rakvi bílým žárem
ta mrtvá naposled, než rozpadne se v prach,
s planoucí tváří, ozářenou už zmarem,
a v očích stesk, dětinský stesk a strach.
Snad líp je pohřbívat než v strašné srdce peci
na chladných roštech v hrobkách hřbitova.
Nevidět plameny a nechat slzy téci
a červa hrýzt, až bolest pochová,
a po paměti obraceti listy
a roztržitě hladit suchý květ
a nevidět ten zmar tak zlý a jistý,
ten zmar tak zlý a jistý nevidět, nevidět.