My také známe moc políbení
v náručí, jež nás uchvátí,
to políbení však pečeť není,
to žíznivých úst jen přissátí.
To jenom trošku svého pylu
zanechá na rtech samčí květ:
naše rozkoš je ssáti sílu,
než včelka touhy dá se v let.
V jejich rozkoši není břehů,
lán luční medem opilý,
oni jsou květy, jež dýší něhu
a my jsme bílí motýli.
My také známe moc políbení
v náručí, jež nás uchvátí,
ten polibek však už bolest není,
jen opora v náhlé závrati.
Volností spitý motýl letí
a padá znaven v zlatý květ:
vezmi mne, kráso, do objetí
a pij mé slabosti sladký jed.