My oba, do tmy schouleni,
si čteme boha s tváří,
tou mou se tvoje nebe dní
a v blýskání mých soužení
můj Spící v tmu mou září.
A jako drzé tlapky tvé
si na prsou mých hrají,
snad také sny mé rouhavé
se dotknou ve tmě noci své
rtů, jež se usmívají.
I já snad září zahřívám
sklep kosmu nekonečný,
snad to, v čem s láskou přebývám
a pelíšek svůj časný mám,
je příbytek můj věčný.