My ještě slyšeli jsme bitev slavné ržání,
my hřebci cválající, proti voji voj,
jak samčí parohy v boji a umírání
do sebe zaklesly bodáky, zbroj a zbroj.
Tam krve praporec se rděl jak v býčí šíji
a puklý měch byl mokvající břich
a jako parohy, které se drtí v říji,
praskaly pušky v lesích dalekých.
Dalekých léčí jsme byli zvěří štvanou,
dalekých arén vířili jsme prach
a v dálných domovech se ztrátou oplakanou
v nových jar vůních bledl krve pach.
Vy chladné dálky, tůně zapomnění,
v nichž ten, kdo odchází, jak stín se rozplývá,
propasti bolesti, která už bolest není,
kam život pohřbívá svá těla neživá,
modravá hrázi cizích hor a lesů,
jež těm, co zůstali, požáru skrývá zář
a očím toužícím zrak plný muk a děsu
a tváři kvetoucí umírající tvář,
kdo zastře příští touze muka příští
splývajícími dálek závoji?
Vypálený zrak touhy v spáleništi
nemá slz pro ty, kdo jsou po boji.