Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést
v tvé chudé kytici osudu zlého:
ty nevíš, jakou konejšivou zvěst
jsem mohla přinésti do pekla tvého.
Ty nevíš, milý, jak bych mohla růst
a zrát v tvém sadě, kde pták nezazpíval:
já mohla plodem být, vonícím u tvých úst,
jenž pelyněk tvé pýchy s rtů by smýval.
Ty nevíš nic. A já si vzpomínám
i na sny, které věděly a znaly.
A v slzách svých, když k ránu usínám,
vidím tvůj obraz jako z mrtvých vstalý.
A tvoje noc je lež a den tvůj klam,
jsi, miláčku můj, věrný jenom sobě.
A já i místo znám, kam tebe pochovám,
a čekám na tvém čekajícím hrobě.
Uvadlý drn je tvrdý jako pěst,
ani ta pampeliška nevykvetla z něho.
Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést
v té plané kytici života tvého.
Uhasl jara jas i zlatý léta třpyt
a marný žal hrob marně lásky stíní.
Ty nevíš, čím jsme oba mohli být,
kdybys byl býval jako byli jiní.