Mé štěstí má tvou snědou tvář,
má milovaná,
i černý šat.
A na něm třpytí se tvůj dívčí křížek
jak souhvězdí
na sametových prsou noci.
Má víra
je jen jeho zlatý třpyt,
jenž uspával mne ve tvém náručí.
Mé štěstí
je jen modré prázdno po bolesti,
že odešlas tak mladá a jsi prach.
Má láska
běhá ještě v dětských střevíčkách
po boku stínu tvého.
Tvých dlouhých dívčích kroků cítím van,
jenž dřímal ve tvém klíně,
vonícím ovocem a květinami.
A slyším skřípající písek na pěšině
v rajských jablíčkách.
Mé štěstí
je jen letní zahrada
v jeseni srdce mého
a v ní velké, tiché, snědé děvče,
které tam roste do krásy.
Štěstí,
to jsi ty,
mladosti zralé zamlklá zahradnice,
která mrtva jsi.