Než by ruka perem hnula
byla z hradu ruina.
V ní pohřben mudřec Pompampula
a opička ta nevinná.
Když odklizeli hradní trosky,
objevil se nosík ploský
a pak, běda! obraz krutý,
– v hrůze všecko umlká –
opičí chrup zahryznutý
do říšského jablka.
Na královském hermelínu,
korunu v královském klínu,
jak se králi s hlavy svezla,
a kus královského žezla
drží v pěsti zaťaté
dvě malé ručky chlupaté.
Ubohý král, ubohý Bibi,
smrtí splatili své chyby,
každý má z nich, co si přál:
opičku svou Pompů král,
(je konec řečem o rozluce)
a Bibi zemřel s žezlem v ruce.
Nejlíp pochodil Pompů rod,
dějiny daly se na pochod.
Protržena je opičí smůla:
Pompampilie nezahynula
na věčný přízrak opičí kůže.
Pompampilie rodí zas muže.