Skřípe Pompampilie zuby
a pěsti vzteky zatíná.
Pompampilii do záhuby
vede opička nevinná.
– „Hrom uhoď do mudrce krále,
když opici nechce dát vale!
Dvanáctá bije hodina! –
hlučí pod hradem spodina.
– „My chceme opičáka hlavu
a kašleme na dějepravu!
Ať dělal Bibi dějiny
anebo jen opičiny,
pro právo jsme bojovali,
ne aby dělal Bibi malý
v Pompampilii tyrana.
Na šibenici s ním do rána!“
Poškubává král bradu: „Zle je.
Co se to tam dole děje?
Jdi, Bibi, vyslechnout ty stesky.“
Hop, už je v okně: „Je tam hezky,
střídavě jasno a obleva.
Vítr jde z prava do leva.“
Dí král pohnutím slzící:
– „Optimistickou opici,
optimistickou v zimě, v létě
bych nenašel na celém světě.
Radosti, která jsi mi zbyla,
pojď na můj klín.“ Hop, už tam byla.