A právě na podzim, když réva dozrává
jen v svitu měsíce, almužnou pohrdej.
Tvé srdce nečekej, až v jeho vinici
zář padne soucitná léta, jež odchází.
Zbraň vezmi v komoře a kabát kožený,
zahvízdej, zavolej psa, druha věrného.
Odejdi do kraje, kde v stráni narudlé
jak v tváři pijáka chrup svítí bílých bříz.
Tam jeřáb zkrvavil bok bílé silnice
a krve krůpěje schnou v křídle koroptvím,
tam zajíc zrousaný a svátý s větve list,
ten motýl nemocný a těžký podzimu,
i děvče z hospody jak liška ryšavá
drsnou rzí jeseně myslivce potěší.
Ba, právě na podzim, když réva dozrává
jen v záři měsíce, almužnou pohrdej.
Nos touhu v srdci svém jak usmrcenou zvěř,
již složíš pod stolem znavený navečer
v hospodě neznámé, hlučící pochvalou.
Když réva dozrává jen v záři měsíce,
hleď moudrým být s kořistí u nohou.