Ohniště staré, nevychládající
ty lůžko, které vyležel krásný sen,
popeli věrný v rozbité popelnici,
kde doutná do tmy minulost jak plen,
nehrabu v tobě rukama zchromenýma,
nerozdmychuji zhaslou pýchu tvou,
ať spáleniště sladce sní a dýmá
a voní jako hrob s kvetoucí mohylou.
Ještě má dlaň almužnu pohlazení,
oslepeného milování zrak,
že nahmatá, co je v tom, co už není,
jak slepá rybka plující skrz vrak,
ještě mám v rukou, které nedržely,
hmat touhy jako sžírající půst,
ještě žhnou rty, které se odmlčely,
polibky pozdě milujících úst.
Kráso má, krásnější, že nejsi celá,
svůdnictví luzné torsa bez údů,
pro tebe dlaň, že jílec nedržela,
kajícně svírá ostří osudu.
Království větší, protože ne celé,
k nebi ční oltář oběti jak trůn,
ze slávy železa jen vlastní meč v svém těle,
jen rádlo v úhoru, kov zpřetrhaných strun.
Vlastnictví nové, které láskou zkvetlo,
tvá je zas vůně hořců nad strží,
obejmi hory jako vzduch a světlo
náručí prázdnou, která nedrží.
Pro tebe kvetou všechny meze, břehy,
kytice v jednu krásu uvitá,
hrob Zmrtvýchvstání, plný vůně něhy
z nádoby s ambrou, která je rozbitá.