Ze zlatě hořícího keře čilimníku
a s větve ojíněné, chmýří jen a pýr,
zazpíval housličkami konopáskův hlas:
mír větvím pučícím a teplo hnízdům ptačím,
vám zlaté štěstí, mláďata pípající,
jabloni křehnoucí v dubnové metelici
slunce a mír!
Zimomřivě civí mladý jasan v stráni
s ospalky lepkavými v modrou nebes báň.
A dole město s komíny vychladlými,
studená díže bídy kynoucí,
vlahými výpary dýmá.
Je lásky čas,
vzdychla si pomněnka v prstýnku olověném,
zalykající se v zamilované pěsti.
Ó, lásko, jak bolí tvé štěstí!
A země napita lijáky dubnovými
skončila v katakombách mši svou černou
krvavou obětí.
Nahoře hvězda milenců a stromů
vystýlá plenami zelenými
nové hroby pro nová početí,
pro stráně květnaté a sedmikrásek pole,
jež musí rozkvésti.
Je máj, vy dole.
Odpusť, bolesti.