Zpěv skončil jsem na počest hnízd, co zčernala vichřením času
na větvích zelenajících se novými vesnami zas,
teď k obloze vzhlédl jsem výš, plné ozvěny ptačích hlasů,
teď hnízda opuštěného chci slyšet ulétlý hlas;
zpěv skončil jsem o chvále lidí a zvířat, sadů a chlévů,
když mladosti teplý pach mi z minula do tváře dých’,
teď pod krovy tichý je dům a pod nebem plno je zpěvu,
teď křídla tvá, domove můj, který jsi dole a tich!
Teď zpívat chci píseň toho, co nehnízdí, ale vzlétá,
co krouží a bije křídly nad hnízdem zrazeným,
toho, co utíká smrti od strnisk mrtvého léta,
co vrací se s vesnami zas a víří domova dým,
teď na úžas prázdného klína, jenž teskní, čeká a stárne,
nevěrné touhy, jež krouží, chci dáti odpověď,
teď probudím radosti spící a udusím toužení marné
a v studené hnízdo má píseň jak vítr zahvízdá teď.
To protože vím, já věrný, já vězeň domova svého,
jak hořký je věrnosti chléb, jak sladký je života zpěv,
to protože, poslední z hnízda, žaláře opuštěného,
všechny jsem spolykal slzy a všechen jsem vydávil hněv,
to protože do dna jsem vypil žluč odumírajících líhní,
vyvanulých ven dveřmi, které jsou dokořán,
to protože zůstal jsem sám a s uhasínající výhní,
zpíval jsem píseň hnízda, když cítí svých křídel van.