Jen poodhrnout vraždy zlatou clonu
s tvých zřítelnic, můj tygří miláčku,
který sníš o ptáčku,
škubajícím se v křečích svého skonu,
a znal bych tě, ty dravčí kráso země,
jež svítíš drahokamy ve svých temnotách.
Jen překročit žaláře tvého prah,
kde předeš samoty své hebkou přízi jemně,
přadlena vilná snění krví zbrocených,
a znal bych vás, vy šelmy, mroukající temně
a měkce pelešící v srdcích zkrocených.
V tobě je hravost věcí nemajících stání,
všeho milování, všeho umírání,
plížení, jež chvíli vraždy hýčká,
slast stínu, který číhá bez hnutí,
a tlapky černé jak popravčí rukavička,
jež chutná zlomeného vazu chrupnutí,
a dávný sen váš, vojáci odvěcí,
o tom, kdo utíká a nemůže utéci,
o teplých leženích burácející zimy
po vraždění pod stromy zelenými.
A někdy hrdliččinu melodii sladkou
kolovrat hospodyňky zpívá v noční tiš:
mrů, milovat! mrů, blaženství být matkou!
mrů, štěstí míti jistou svoji myš!
Vy marných rozkoší a žalů marná zdání,
jež v krvi kouřící se marně rozplynou,
jak neznat půvabnou tu hru a nevinnou
tlapky, jež pohladí, a tlapky, která raní,
hru, kterou zrcadlí tvých očí opály:
bezúčelného života kolotání,
klubíčka, které se kutálí.