Když jaro jako lékař přichází
a ty jsi starý muž,
a v řeky zrcadle světelné odrazy
se blyští jako nůž,
obnaž svou starou duši zjizvenou,
ranami posetou,
ať ostří zářivá paprsků do ní tnou
jak zlatou lancetou.
Když jaro jde po bledé obloze
a vlhce voní břeh,
a ty vdechuješ, mdlý jako v narkose,
sasanek sladký dech,
vydej zas v plen uspané srdce své
oceli Erota:
bez bolesti, odvahy, bez krve
už není života.
A když se z rány pramen vyvalí
v krvavém šarlatě,
přitiskni na ni čepel z oceli,
jež právě protkla tě.