Vy staré, staré ruce mé,
jak zlý můj čas vás louží, čistí,
už bez krve a bez kořisti
svou vojnu vybojujeme,
vy staré, staré ruce mé,
sepjaté v klíně, jen když sníme,
a když něco pohladíme,
jako když nemilujeme,
vy staré, staré ruce mé,
tak plaché, že vás tma jen spíná,
když bezesná noc napomíná:
modleme se, snad usneme,
vy staré, staré ruce mé,
až smrt vám dlaně protne hřeby
a na kříži vás napne k nebi,
až potom snad se sepneme,
vy staré, staré ruce mé?
Až všemi pekly projdeme?
A v mrákotách tvé hřeby, Kriste,
to jedno jisté, zcela jisté,
už jenom v křeči sevřeme,
vy staré, staré ruce mé?