Komu jsi náležel, démonu nebo Bohu,
ty sladký zjeve s tváří anděla?
Proč dívala ses ráda na oblohu,
když v parném dni se bouří zatměla?
Když první blesky šlehly clonou temnou
a prvním poryvem se zachvěl sad:
pojď, dítě, pojď se podívati se mnou,
jak Bůh se hněvá, jak nás nemá rád.
Na konci sadu altán z psího vína,
mých dětských her i jejích dívčích kout.
Nad vchodem její jméno „Josefína“
prvního přívalu již smýval proud.
Tam stanuli jsme, udýcháni během.
Před námi v dáli stál náš starý dům.
Tvůj úsměv žhnul sinavých blesků žehem
a vlhká tvář tvá hleděla k nebesům.
A tam jsme stáli tiše vedle sebe
a hučel hrom a sténal v sadě peň.
Ty dívala ses v otevřené nebe,
já na tvé tváře hořící pochodeň.
A od těch dob znám tajemství vší krásy,
mladosti mé vpálené znamení.
A když si vzpomenu na mladé časy,
nebesa vidím v jednom plameni.
ozonem voněl i mých bitev dým.
Pojď, volala, pojď podívat se se mnou!
volala hrůza sladkým hlasem tvým.
A nebe lásky nebo peklo boje
má pro mne tvou ohnivou svatozář.
V ní vidím vichřiti se vlasy tvoje
a vlhkým úsměvem tvou plápolati tvář.