Jak hladovící pes tak bloudí mezi domy –
květ jedovatý města, ulic bludný stín.
Vzdor božské svévole spí v jeho podvědomí
a v srdci dříme stesk zlých, nesmířených vin.
A duše tiše lká pod tíhou dávné viny,
již nelze vyvolat a nelze zapomnít...
Ó chvíle sváteční, kdy svitne v její stíny
o příštím smíru sen jak hvězdy vlídný třpyt.
Sen o velikém dobru a o andělské kráse,
jež budoucnost ti vloží v poskvrněný klín...
Když s výšin rozhledem tvá duše pokochá se,
v hloub sejde mlčky zas do stínu rozvalin...
Tam bloudí sama dál a tápe jejich temnem
po jednom východu, v němž úsvit dne se chví,
o Věcí podstatu v svém zápolení jemném
si třísní čistý šat a ruce krvaví.
A přec jim lichotí a dává sladká jména
a zdobí barvami a hýčká jejich tvar –,
tak stále chutnající, nikdy nasycená
na mrtvých ústech snu své lásky chladí žár.
Když mluví Noci hlas, tu stane hned a ztichne,
dál kráčí jen když kol se ticho rozhostí...
Dřív nezdrží ji nic – až v temnu na ni dýchne
chlad květů ledových na oknech věčnosti...