Já nevím, čí hýčká tě klín
a čí se to tvář teď nad tebou sklání,
snad hodina ranní, snad umírání
ti vrhá v stránky svůj stín.
Snad ruka kdes obrací list,
tak chtiva, hodně-li ještě zbývá.
A někomu snad se už stmívá
a končí, kde přestal číst.
A někdo snad bouři chce pít,
že ústa jsou mláda a ještě lačná.
Dej mu jen vláhu mračna,
jen slzu, jen déšť a třpyt.
A někdo snad nemocen, něm,
svou dusnou noc blýskáním mým si léčí.
A bezesný den snad něčí
se stíní mým podmračnem.