Od smrti otce svého jsem nedržel hlínu v dlani,
s průvody smutečními já nerad chodívám,
do hrobů srdce svého, do jámy zapomínání
poslední pozdravy země jsem házel sám a sám.
Černou zem hospodáře, jak muži v prstech ji drtí,
od smrti druha svého jsem neměl v dlaních svých,
od chvíle, kdy jsem vyrval zaťaté pěsti smrti
cizího pole hlínu, na kterou padl tich.
Po každé, když jsem držel v dlani hrst studené země,
anděl smrti stál za mnou a tvář svou skláněl v zem,
ať klinkal márnice zvon či děla duněla temně,
já, v hrsti studenou zem, vždy pochovával jsem.
Co to, že dnes, kdy smrt, ten chvatný hospodář, oře
ne cizí, zemi mou, pro žeň svou krvavou,
nestojí v chvíli zlou tu za mnou anděl hoře,
u jámy, která bude snad hrobkou mou i tvou?
Co to, že ne jak hrob, leč jako život voní,
ta hrouda, jejíž jaro snad nemá květy kvést,
že rýč, jenž umíráček o kamení zvoní,
nežaluje zvěst zlou, že dokonáno jest,
že anděl smrti za mnou tvář svou nenaklání,
pod přílbou pohled tvrdý, který velí: braň,
jako by prach a popel všeho umírání
se hadem vztyčil v dlani a uštkl měkkou dlaň,
jako by všechen jed rzi na pohřbeném meči
v té hlíně, do které jsem jenom pohřbíval,
se rozlil do všech žil, že pěst se semkla v křeči
a v strašný vraždy mlat zkameněl srdce sval.