Viděl jsem hrozen, opožděný plod,
hozený na prah nelítostné zimy
a utrhl jej prsty chvějícími
a utřel jíní smrtelný jak pot,
a jedl, zrno po zrnu, po hostině,
sám u stolu, který byl polozřícen.
Pozdního podzimu již uhasínal svícen
a léto ještě doutnalo v tom víně,
které se živilo z popela domova,
až nalila se šťavou hroznu drůza.
A jako hrůza chutná, jako hrůza
to každé zrno a přec ústa tvá
jsou plna sladkosti. Je sladké mléko smrti
tak jako života, jímž kojil tě ten chlév,
po němž tu zbyla zeď a ty a révy krev
v těch černých bobulích, které tvá ústa drtí,
prs chůvy přestárlé, jejíž jsi zdědil zpěv.