Přezrálý sade s osiřelou žní v klíně,
tak zcela marné není zrání žádné.
I smrt lze jíst jak hrozen, který sládne,
za zrnem zrno, když je po hostině,
sám u stolu, který se dlouží v dlouhou
tabuli stínů každým, kdo vstal a šel,
tak jako opadává omítky té běl
a jako obličej se hloubí marnou touhou.
Teď na stěnu, prostřenou pro hostinu,
na ten stůl zpuchřelý, který je polozřícen,
postavil podzim dvouramenný svícen,
slunce i měsíc ze zašlého cínu:
Pro posledního to síň hodovní
s příbory, střepy po velkém vyplenění,
křišťál a stříbro prohýřených dní.
I smrt lze píti jako opojení,
zřícení, které ještě sladce zní.