Já přišel snad, jen abych zachytil
ten marný pád marnějšího snad zrání
a se zdi domova, stárnoucí k umírání,
dědictví svého poslední vzal díl,
to zrání, které přežilo vinobraní
jak doušek vína, zbylý ve sklenici,
a v plápolání shasínajících svící
ze všeho jiskření jen střep, který snad raní.
Ale kdo zvykl paprsky bodavými
nízkého slunce své setmívání hřát,
ten zdvihne rád plod, který listopad
pohodil na práh nelítostné zimy,
plod, který vším je, dědictvím i věnem
té vdovské zdi, za níž i já byl zrozen.
A jako hrůza chutná její hrozen
na okně, tváří smrti zabedněném.