Prameni pozdní a už zasypaný,
vábení vůně bez včel, bez motýlů,
v umírajícím lůně loupíš sílu
a proudíš jako z nehojící se rány.
Tvůj spodní tón tak temně zní
z doznělé melodie, než jej ticho zlomí,
chceš svlažit rty uvadlé v bezvědomí?
jsi doušek pro ústa, která už nežízní?
Anebo jsi jen poslední vidinou,
zřícených oken černé zrcadlení,
a na staré zdi domova nic není,
než úponky, které se pnou a schnou,
prstíky zkřehlé, jež chtí se zachytiti
laťkoví révy v drolící se ssuti.
A hrozen, nový zvon v zvonici na spadnutí,
je už jen cekání, tíha, která se zřítí.