Ta ruka už svíci nerozžíhá,
když duní hrom a blesk se míhá,
hromnici třikrát svěcenou
s voskovou růží červenou
na stole, který je prostřen bíle:
Pane, stůj při nás této chvíle.
Ta ruka už mraky nezaklíná,
zář smrti spálila ji siná,
a v noci, svítící jak den,
náš starý stůl je neprostřen,
neplápolá už plamen víry
v domově, který je stár a sirý.
Ale teď zapal hromnou svíci,
nebojící se, a nevěřící,
hromnici třikrát svěcenou,
červenou růží zdobenou,
do mraků, které se nad krov chýlí,
plápolej, oltáři červenobílý.
Ty svíce, dohořelá k půli,
tebou se modlí naše úly
tam v sadě v řadě stojící,
růženec z krůpějí na svíci.
Bezbranná stráži v bouře boji,
vydrž, ty domova starý roji.
A svíce s růží ve svém středu
zavání jako plástev medu,
nazlátle svítí její běl,
květ z vosku, mrtvá láska včel,
a na růži rudě malovanou
s hromnice horké slzy kanou.
Narozená ty z pylu a rosy,
staň se, zač tvoje úly prosí,
ta oběť sladce mámivá,
která se, hoříc, rozplývá
na obětišti zlého léta
pod nebem tmícím se a hřmícím.
A zatím úl už, bzuče, vzlétá
provlhlým vzduchem zlatě mžícím.