Je marno myslet, marno psáti,
a marno hýčkat jaký cit;
nač ještě srdce něčím dráti,
nač ještě srdce konejšit?
Jak balvan doba na něm leží
pod těžkým rmutem hlubiny –
to srdce však jest ještě svěží,
hle, bubliny, jen bubliny...
Jsou vzkypělé, však plynou tiše,
jsou bez tíže a bez všech pout –
Jak? – ještě na dně cosi dýše,
co dávno mělo utonout?