Co zabije nás, oči tvé se ptají
s jakýmsi klidem velkých nadějí.
Kdy zemřeme? Tvé rty se usmívají...
Svět chví se kol. Ty rty se nechvějí.
Snad včera ještě v rozkošnickém snění
žvatlaly sladká slova dítěte...
Dnes praví: „smrt“ v poklidném okouzlení...
„Kdy zemřeme? – Kdy, drahý, zemřete?“
Co zabije nás? Velký dnešek váhá,
snad větší zítřek dnem je odvety.
Podej mi ruku. S vrchu jde má dráha
a letím tryskem jemu v ústrety.
Tvé líce žhnou a vlasy tvoje vlají
jak divým vichrem dujícím kol nás...
Kdy zemřete? tvé polibky se ptají
a klidný je tvůj dech a klidný je tvůj hlas.