Myšlenky moje jsou pokojné, chladné,
srdce jen buší, pne se sval.
Kdosi z nás padl už, kdosi padne.
Bůh s tebou, hochu. My jdem’ dál...
Chvíle je hrůzněkrásná a plná,
zázrakem den je včerejší.
Zda jsi má duše lehkomyslná
žila kdy chvíli svůdnější?
Dubové lesy jsou hrůzněkrásné
i sněžné mé lůžko v závěji.
Zda ten můj život, nežli shasne,
vzepláti mohl jasněji?
Dubové lesy jsou žlutohnědé
a příkrov můj – bílý, zářící...
krásné dvě rány dnes ruka má vede,
dvě rány krásné, smrtící...
Dvě rány vede dnes ruka moje,
osud se postará o třetí.
– však bůh stůj při mém děvčeti!
Mladosti dnové milostí hravou
hýčkaly jemně mne i ji –
– dceru své doby. Dcerou je pravou:
Zabíjí... Jako já zabiji...