Nerozumím té hře, jež mne baví,
neptám se nikoho: proč a zač...
Na stavbě rostoucí přes naše hlavy
prostý jsem přidavač.
Přidavači jsme doby jen prostí,
její však vzmach nás k výší vznes’ –
My, kteří snili nemožnosti,
nemožný sen svůj žijem’ dnes –
Jiné mne otázky pochybou mučí,
nikoli prosté: proč a zač...
V polozbořené lesní kuči
sténá pláč. A jaký pláč! –
S risikem hry té uvyk’ jsem hráti,
vzruší mne jenom už její chvat.
Až bude dohrána, klid se mi vrátí,
možná, že také co já mám rád.
Kdosi z nás umírá, jiní žijí.
Samí to hráči. Samý rváč.
Hrajeme. Naši se udatně bijí...
Jsi také hráč... Však jaký hráč!