V mém srdci, hned u zlaté dětství brány,
spí starý sad a zahrada a dvůr.
Starobou puklá věž lká do mol hrany
a píseň kohoutí tam zpívá v dur.
Už před svítáním den se k oknu tlačí
a teplým mlékem do kolébky dých’.
Jak rozehrály okap drápky ptačí
v blýskavici stínů vlaštovčích!
Pak okov třeskl v hloubi nad hladinou
a stádo dusá k studni staleté,
kde mladý den si hřeje ovčí vlnou
růžové dlaně v rouně jehněte.
A na zdi parku, zaskřípav zpěv rána,
páv rozžal chvostu tyrkysovou sluj.
Otevřená je dětství zlatá brána
a v ní stojí mladý život můj.
Za plotem stojím jako na zapřenou,
v záhony kopřiv hledím propadlé,
ach, jak jsi celá popálená změnou
mladosti má v tom zašlém zrcadle!
Jen jasan jako nový pomník hladký
nad hrobem sní, kde starý kořen tlí.
A zimostráz svou mrtvolou jak vrátky
tarasí vstup, jímž všichni odešli.
A v kole rybízu, už tichém jako pěna,
netančí s dětmi zlatý letní den.
Už není zlatá brána otevřena,
ať ten či ten, musel jít z kola ven.
Jdu alejí a přede mnou se šeří.
Z polí čpí ohňů dohořelých dým.
A za mnou paví křik, jak zaskřípění dveří,
jež zapadly tam za životem mým.