HLOUPÝ HONZA

Byl jednou jeden král.. A království – netřeba podotknouti. A bylo nebylo. Bůh vzal a zase dal. Takové království se jako hračka zhroutí.

Však svět jde, děti, dál a nevzpomíná mnoho na své pouti. Svět zapomíná rád. Jako by král ten nikdy nebyl vlád’.

Jen mnohá matička se pro synáčka rmoutí, jenž pad’. Lépe bylo, věru, tehdy utéci: Kdo uteče, ten nikdy neprohloupí.

A nejlépe, kdo zůstal za pecí, jako náš Honza hloupý – starý pecivál.. A bylo nebylo. Poddaní zůstali sami.

Za králem zmizeli hofmistři, vrátní a dvorní dámy. A nad tím v zemi poprask nemalý. Někteří jásali a zpívali z té radosti nenadálé,

jako by chtěli rozbořit kus světa. Čím jim byla dvořanská etiketa? Starými cáry. – „Škoda, že se toho nedožil náš starý..“

říkali a mysleli svého krále. Neznali etikety. Proto se tak chovali.

Někteří hlavou pokyvovali nad mapou říše bez krále a vzdychali zoufale: – „To jsme to dopracovali!“

říkali.. – „Bylo třeba dělati to tak čerstva?“ Báli se totiž o svůj chleba.

Už tenkrát, dětičky, byla ministerstva. A bylo nebylo. Něco se změnilo a něco zůstalo při starém.

Lidé se smířili, jiného nezbylo, s novým útvarem. Však jejich řeč – jediný stesk a vzdech: – „Snad něco zbude. Snad zas něco přijde!“

Neboť v automobilech jezdili jiní lidé. Bylo to samé „nazdar!“ samý demokrat. Skandál v diplomatickém světě!

A vojenství? Na příklad: „Místo „schiessen“ – „palte!“ „Kde domov můj“ místo „Gott erhalte“ musel se hrát.

A více poklesků proti etiketě! A mnohý demokrat, jenž dříve býval králi oporou, žas’ nad tou Sodomou a Gomorhou..

A bylo nebylo. V ten čas vstal Honza s pece, že půjde na zkušenou v široširý svět.. A jak by se otevřely ptáku dvířka klece! Takový radostný byl jeho spěch a vzlet!

V ranečku máminy měl znamenité vdolky a nějakou tu pětku s republikánskými kolky mu máma podstrčila stranou, aby nešel Honza jen tak „ohne“.

Těš se hrdý Albione a ty Babylone nad Sekvanou! Tak Honza kráčí cestou necestou a představí se, dobráček, kde komu.

Hoj, mámo, počkej, s jakou nevěstou se vrátí Honza ze zkušené domů! Počkej, jak pěkný přiveze ti dar! A jako žebřiňák a rachot hromu

hřmí do světa své „Bon žúrrr“ – „rrrevoárrrr“! A bylo nebylo. Byl v světě mocný král a ten měl krásnou princeznu na vdávání. I sjížděli se rytíři a páni

a každý jako že by si ji vzal. Pantáta král však prál: – „To věřím, ale ať si holka vybere, koho má ráda.

My jsme demokratická vláda.“ I troubili rytíři reteré. A tak dlouho ženichy přebírali. Jeden byl veliký a druhý příliš malý,

ten byl hr! a ten zas apatický a onen trochu nedemokratický. – „Můj zeť, kterého budu míti rád, musí býti dobrý demokrat.

Žádný paďour ani žádný vrah, nechci zetě babu, nechci míti strach. A jednu uhodnouti musí otázku: co visí as na myším ocásku?

Kdo neuhodne, našinec či zvenčí, o celou hlavu rázem bude menší. Kdo uhádne, toho mějž holka ráda. My jsme demokratická vláda.“

Tak pravil král a ženichové smělí, jako když do vrabců střelí. A bylo nebylo. S ženichy byl kříž. Tu Honza k hradu míří. Tu je v hradu již.

Že uhádne tu těžkou otázku, co visí as na myším ocásku. Co na ocásku myším asi visí? Náš Honza přemýšlí. Náš Honza rady ví si:

– „Co jiného by viselo než myš?“ Honzova princezna je, Honzova je říš. Král požehnání na cestu dal k tomu a Honza veze princeznu si domů.

Hloupý Honzo, Honzíčku náš, Jene, teď si dáme bene. Kde jaký hrad, ať veliký či malý, honem renovovali

a Honzíčkovi dali. Kde jaký Honza slezl se své pece: „Vždyť já jsem také Honza přece a rád bych vlád

a králem byl. My chceme hrad.“ A v mžiku bylo všude plno vil. Hravě každý Honza řešil otázku,

co na myším as visí ocásku. Jaké pak okolky. A chudé mámy neměly už ani na vdolky. Co krásná princezna se stala Honzy ženou

a přestala být pannou, už žádný Honza nechodí na zkušenou. Jen na vyžranou. A teď už spěte, děťátka.

Je u konce má pohádka.