Vždy přijde jednou čas, kdy andělé jsme boje
a vždycky je to jako po prvé.
Nikomu nepatříš a nic už není tvoje,
jen meč ten plamenný, jejž svíráš v ruce své.
Květ mladosti tvé křtěn byl jarní bouří
a ještě její mrak nevydal blesky své.
Před ohně plápolem šelmy své oči mhouří,
ty popatř tváří v tvář čepeli ohnivé.
Ty, temný cherube, temného tvého boha
za mými horami hněv slyším věčně hřmít.
Vím, nikdy nestoupne na šíji tvou má noha,
a vím, každého dne má v prachu může být.
S mateřským mlékem ozvěnu tvých běsů
vypila krev má jako dětskou báj;
křik mužů ozve-li se z dubových tvých lesů,
bojovnou písní valkýr zní můj háj.
Mé dobré lepším činí krůpěj zlého,
aby moh’ jeden žít, zabíjet musí dva.
S obrazem matky mé, která je rodu tvého,
v mé krvi zakleta je temná krása tvá.
Vždy jednou přijde čas, kdy meč tvůj s mým se skříží,
ty věčný lupič a já věčná stráž.
A nechvěje-li se, když na srdce ti míří,
to železo tvé krve že ztužilo mou páž.
Jde něha v boj po boku sestry síly,
pletence žen luk vzdoru v oblouk pnou.
Blednu-li, šíp když do prsou ti střílí,
to tetiva že bzučí ukolébavku mou.